Farnost

Středem a skutečnou dominantou Jinošova, po dlouhá staletí jediné centrum duchovního a náboženského života usedlých obyvatel byl kostel, místo jejich přivítání na svět při svátosti křtu, prvního příjímání, biřmování, vstoupení do manželského stavu i místo posledního rozloučení po skončení životní pouti. Mezi narozením a smrtí rozloženy jako čitelná mapa před soudem svědomí leží osudy a příběhy člověka tak často chybujícího, hříšného a nedodržujícího Kristovo učení.

Ledaco o jinošovském kostele dnes víme, zdaleka ne však všechno, co bychom si přáli a klademe si otázky, na něž si neumíme odpovědět. Před námi je skryto tajemství jeho dějin a vývoje.

Nevíme a nebudeme už asi nikdy vědět, kdo a kdy kostel dal postavit, aby sloužil duchovním potřebám člověka. Víme jen, že je o něm první zmínka roku 1368 . Víme také, že první zmínka o Jinošovu jako osadě se váže k roku 1349. Z toho plyne, že nejen obec, ale i kostel byl postaven daleko dříve. Odhaduje se, že o padesát až sto padesát let, než se o nich historické zprávy zmiňují. Jako celá společnost a vesnice, tak i kostel byl mlčenlivým, a přece živým svědkem dějinného vývoje v dobách míru i v letech válečných, kdy se stával jako les i posledním útočištěm, nadějí a útěchou.

Ani stavební vývoj kostele není jednoznačný, i když ledaco se může vyčíst ze stavby samé. Nejstarší částí kostele se starobylým zasvěcením sv. Petru a Pavlu je presbytář (kněžiště) s pásovými gotickými žebry se sakristií. Možná je to nezničená původní část, ke které později za pánů Březnickým byla nově přistavěna hlavní loď s kůrem, dvě věže a krypta s kaplí. Kostel prošel mnoha stavebními úpravami, slohové prvky časového názoru uměleckého se mísily, z dvou věží spojených přímo s kostelem byla postavena bytelná zvonice s třemi zvony u kostela, zvýšená o několik metrů roku 1902, až se dospělo i po vnitřních úpravách k současné podobě a stavu.

Každý dům dýchá a žije, pokud slouží lidem a oni jemu. Nespočítáme kolik kněží , sluhů Páně, v něm sloužilo, aby plnili své duchovní poslání v proměnách času.

Při průtahu polských kozáků, tzv. lisovčíků, vracejících se z vítězné bitvy na Bílé Hoře (8. 11. 1620) naším krajem, zle byly poničeny jinošovský kostel a fara. Podle svědectví P. Ondřeje Svobody z roku 1804 byly viditelné pozůstatky farního domu na úbočí v blízkosti kostela.

Válečná poměry v průběhu třicetileté války způsobily, že menší farnosti bez kněze se slučovaly v rozsáhlejší, a tak se stalo, že tehdejší jinošovská farnost (Jinošov, Hluboké, Jedov, Otradice a Košíkov) byla připojena k Mohelnu, jasenická k Velkému Meziříčí, Kralická k Mnohelnu brzy po roku 1622. Po více jak stu letech v roce 1739 se mluví o jinošovské exposituře s dojíždějícím a vydržovaným knězem z Mnohelna jako duchovním správcem – kurátem. Jinošovská farnost je obnovena jako kurácie a mimo bývalé přifařené vesnici k ní přibyly z velkomeziříčské Jasenice, Pucov a Jestřabí a roku 1785 Kralice a dnešní Horní Lhotice. Později byl přifařen nově založený Jindřichov a dočasně Košíkov, který byl odloučen stejně Jako Jestřabí, takže r. 1834, kdy dosavadní kurácie je povýšena na farnost, sestává z 11 osad s farním kostelem Petra a Pavla v Jinošově, filiálním kostelem sv. Martina v Kralicích a druhým filiálním kostelem sv. Klimenta v Jasenici.

Od roku 1653 se jinošovská matrika narozených, oddaných a zemřelých vedla v Mohelně, od vzniku kurácie (lokálie) v roce 1739 už v Jinošově jmenovaným prvním kaplanem, kterým se stal Jan Bartoloměj Trtina, následovali 1741 Ferdinand Hrabec, 1758 Matěj Záruba, zemřelý 12. 10. 1773 a pochovaný u kostela s kovářským křížem na čestném místě, a od 26. října nastoupil svou duchovní správu Jan Nepomuk Zahradník, první místní kurát (v Jinošově už farní dům neexistoval a hraběcí vrchnost dala k bydlení kaplanovi po Březnických opuštěnou tvrz, zchátralý zámeček, dnešní faru). Po jeho penzionování nastoupil po něm 1795 náměšťský rodák Ondřej Svoboda, vědecky vzdělaný, znalý hebrejského, řeckého, latinského a samozřejmě německého jazyka, který v roce 1796 založil Domácí protokol (zachovaný !) r. 1809 přichází třebíčský rodák Ignác Ráček, 1813 Josef Kisling, umírá v Jinošově 10. 1. 1814 (má kříž jako Matěj Záruba), nastupuje Pavel Polášek, 1831 František Holub, 1834 Jan Komárek, a jako jedenáctý kurát v roce 1836 přichází mohelnský kooperátor Václav Veselý, který rozhodnutím „apoštolské kurie“ ze dne 7. března 1843 byl jmenován na „farnosti jenešovské“ farářem.

Druhým farářem v roce 1862 se v Jinošově stal Jan Nedoma, byl přeložen do Osové Bítýšky a 9. dubna 1867 na zdejší faru byl prezentován hrabětem Karlem Haugwitzem Jiří Mlejnek, farář v Koněšíně. V letech 1890 – 1897 byl duchovním správcem Jan Bádal, 1898 – 1903 Josef Pluskal, 1903 – 1928 Alois Blaha, 1929 – 1954 Antonín Moučka (v době jeho věznění a zákazu působení v okupaci ho zastupoval jako administrátor František Nemáš. V roce 1954 byl krátce farářem Jaroslav Růžička, 1954 – 1958 Josef Navrátil, 1958 – 1961 Ladislav Havel , 1961 – 1978 František Nemáš. Vystřídal ho současný P. Josef Beneš.

Spolu se správcem farnosti působili jejich pomocníci ve funkcích kooperátorů a kaplanů od roku 1784 do roku 1952 dalších 52 kněží.

Po únoru 1948 bylo postavení církví a náboženských sdružení značně ztížené, což trvalo do počátku devadesátých let, a tažení proti náboženství a církvím vedlo k růstu ateismu a ani poslední léta zatím nepřinesla většího úspěchu při nejširší náboženské svobodě. Dnešní doba ekumenické spolupráce církví snad je počátkem jistého obratu k lepšímu, neboť jde především o obsah, způsob, náplň čili o zduchovnění života a mravní podstatu soudobé společnosti.

Josef Pěnčík