Právem se říká, že historie je učitelkou života. Pro každého člověka může být nepřeberným zdrojem poučení a nashromážděná zkušenost nespočetných pokolení lidského rodu vždy osvěžujícím a obohacujícím zřídlem moudrosti.
Pohleďme tedy tam, kde se rodil úsvit nového dne.
Rok před koncem našeho druhého milénia uplynulo počítaných pozemských 650 let od vstupu Jinošova do jeho dějin. Hledáme a luštíme latinská a potom i česká slova v starých knihách, kterým naši středověcí ochránci práva, spravedlnosti a pořádku od časů císaře Karla IV. říkali Zemské desky a Knihy průhonné, abychom věděli víc, aspoň to rozhodující, co jako paprsek světla pronikne říší tmy a neznámého času.
Vůbec první zápis z roku 1349 se týká vdovy po Bernardu z Lukova, která se vzdává práva svého věna na Jinošově ve prospěch svého zetě Jana, při čemž větší část osady patřila ke statku mostišťskému.
V 14. a 15. století se majitelé zboží v Jinošově poměrně často střídají: Oldřich z Želetavy, vladykové z Říčan, Otradic, Kralic i odjinud, jak šel čas.
Velmi důležitá jsou svědectví, že po Hynkovi z Otradic dědil Jinošov jeho bratr Ješek, řečený Vlach, který roku 1418 prodal Artlebovi z Říčan dvě tvrze, dvůr a kostelní patronát. Proti tomuto protestoval velmi známý Blud z Kralic, že on má právo na opuštěnou horní tvrz a dvůr Komendovský…
Známý válečník (Lomnickým dokonce držel hrad meziříčský) Jan Konšelský z Pulic r. 1446 kupuje ves Jinošov, dvě tvrze, dva dvory, kostelní patronát, ale Petr z Jinošova uplatňuje nárok na dvůr Komedovský…
Půhony (žaloby) stíhaly půhony, vše posuzovali zemští sudí (z řad nižší šlechty k nim patřil i Blud z Kralic) dvakrát v roce, pro nás však je rozhodující doložená existence kostela, dvou tvrzí a dvou dvorů, v jednom případě dvorku.
Jistou zvláštností vývoje (a nebylo to jen u nás) je neexistence jediného pána, proto skutečnost dvou tvrzí. Tak zvaná „horní“ je starobylejší a opuštěná už v r. 1446, k níž se jako vlastník hlásil vladyka kralický a ke které přináležel malý dvůr zvaný Komendovský. Po dávno pusté tvrzi a dvorku není dnes památky, jen v zahradě č. 27 lze jasně situovat místo, kde stávala. Mladší a nazvěme ji Dolní tvrz, se zachovala v jiné podobě, ale v omítce naznačeným původním profilem vstupní brány a vjezdu na východní straně dnešní budovy fary. K tvrzi přináležel dvůr tzv. poplužní, rozparcelovaný v r. 1925 a užívaný v socialistické etapě rozvoje zemědělství.
Kostelu a jinošovské farnosti se budeme věnovat v další kapitole.
Spory o „jedinovládu“ na Jinošově prakticky skončily Janem Konšelským, typickým představitelem té části nižší šlechty s oblibou vyhledávající ne pole orná, ale válečná, vyznavačem rytířské cti ve znamení ostrého meče a zanedbávajícího vlastní hospodářské zájmy za vzácných pobytů v zátiší své tvrze.
Války husitské a následné války česko – uherské nepřispívali ke klidu a stabilitě v Markrabství moravském. Zanikaly vsi i v našem regionu a další majitelé jinošovského zboží vstupují na naši historickou scénu.
R. 1481 Jiřík Kusý z Mukoděl, následuje Tomáš z Kojičína, 1493 jihlavští Eberharzové a v klidnější době r. 1535 kupuje od Rudolfa Eberharce Jinošov rozvětvený rod Březnických z Náchoda, který se psal …na Jinošově. Tímto panským rodem, který také dlouhou dobu psal historii našeho kraje, začíná i nová kapitola dějin Jinošova.
První z Březnických, Jan, dal starou tvrz v duchu doby 16. století přestavět na venkovský renesanční zámeček. V prvním poschodí je dodnes krásně zachovám dveřní portál s rodovým znakem korunovaného českého lva 1*5*3*7. Nedávná oprava fasády dnešní fary u kamenného ostění tří východních oken odhalila v autentickou barevnou výzdobu a dávno zazděnou vstupní bránu též s barevným kamenným ostěním. V duchu hospodářského podnikání 16. století zřídili v dnešní farské zahradě panský pivovar. Posledním držitelem jinošovského statečku (Jinošov, Pucov, Křoví) z rodu Březnických byl Jiří z Náchoda, podle slov J.A. Komenského „odpadlec víry Kristovy, povýšený na hraběte“ – za zradu českého stavovského povstání 1618-1620, který r. 1615 prodal svůj majetek svému tchánu náměšťskému Karlu staršímu z Žerotína, který začlenil koupený statek do náměšťského panství. O rodu Březnických z Náchoda se ještě zmíníme v kapitole o kostele a farnosti.
Po odchodu Karla z Žerotína do exilu r. 1628 se celé náměšťské panství dostalo do rukou cizího rodu Werdenbergů potom Enkcwoirtů, Kufštejnů a roku 1752 ho koupil Bedřich Vilém z Haugwitzů, první ministr Marie Terezie, a od té doby Jinošov s ním sdílel jeho osudy až do přelomového revolučního roku 1848, kdy definitivně skončila feudální fáze vývoje společnosti a začínala éra svobodného podnikání, období kapitalismu volné soutěže. Co bylo kdysi spojeno, vyvázalo se ze společných historických pout.